§

Naše filozofie

Videosekce

Dohoda

Bez sporů, rozporů, konfrontací, výměny názorů, a i třeba střetů a hádek se nic nepohne. Ani my, ani nic v nás a ani nic kolem nás! Dle mého názoru je však cestou k pohybu především DIALOG a DOHODA. Tedy věci, které se z naší společnosti už vytrácejí. Nebo už vytratily?! Zkuste se podívat v neděli v poledne na „Otázky Václava Moravce“ a současně si přečíst třeba kousek Platónových dialogů. Je úplně jedno v jakém pořadí. A vůbec nemusíte rozumět otázce Václava Moravce anebo tématu diskuze napsané v Platónových dialozích. Stačí vnímat jednotlivé účastníky a jejich „způsob“ vedení debaty . Cítíte ten rozdíl?! Pokud ano, tak jste zde na správném místě (ve správné advokátní kanceláři) .

Výše uvedené mne totiž vede k jednoduché profesní otázce – je vždy soudní spor nezbytný?! Není pohodovější, rychlejší, levnější, a současně si ušetřit čas a „nervy“?! Tedy jak já si dovolím říct prostým selským rozumem (cum grano solis – s trochou nadsázky): „Je lepší se blbě dohodnout než se dobře soudit.“.

Slovo dialog pochází z řeckého slova „dialogos“, což v překladu znamená rozhovor, rozmluva, dialog.

Pokud se podíváme třeba na Wikipedii, tak se dočteme, že filosofický význam dialogu plyne z pochopení a uznání, že člověk se může mýlit nebo zastávat jednostranné stanovisko a že mu tedy může pomoci setkání s názorem druhého a druhých. Setkávání a střetání názorů může vést k lepšímu, pravdě bližšímu názoru, než měli účastníci před setkáním. Tento důležitý náhled se někdy dokládá doslovnějším výkladem řeckého slova dialogos jako dia-logos čili „skrze řeč“ nebo „prostřednictvím řeči“.

Aby rozhovor mohl vést k vytvoření společného výchozího stanoviska, k lepšímu nebo hlubšímu poznání, musí jeho účastníci splňovat jisté podmínky:

musí mít vlastní názor, který jsou schopni zdůvodnit, případně i podložit konkrétními příklady;
musí být schopni tento názor jasně, srozumitelně a pokud možno stručně vyslovit;
musí být ochotni poslouchat i názory a argumenty druhých a
případně se jimi i nechat přesvědčit.

Zejména tato poslední podmínka je náročná a vyžaduje od všech účastníků odvahu nechat si vlastní názor zpochybnit. Proto se jako dialog označuje jen takový rozhovor, při němž jsou tyto podmínky splněny. Naopak třeba „mlžení“, snaha ovlivnit druhou stranu jinými prostředky, překřikování nebo skákání do řeči tyto podmínky porušují a rozhovor zůstává několika monology, takže nemůže nic přinést .

Klient a právo

Z jedné knihy spisovatele Liona Feuchtwangera, jejíž děj se odehrává ve starém Římě v období jeho počínajícího úpadku (období dekadence), jsem si opsal následující text:

„Zákonodárství a soudnictví, to je snaha dodatečně ideálně ospravedlnit a uspořádat politické a ekonomické poměry, které nastaly. A protože tyto poměry se mění a jsou ustavičně ve vývoji, kdežto právo a zákony jsou ustrnulé a uzpůsobují se jen velmi zvolna, nemůže být nikdy dosaženo naprostého souladu práva se skutečností a jejími požadavky. Chytrý advokát je zde tedy na to, aby uchránil před právem klienta, který si to přeje.“.

Jaká krásná podobnost s dnešní situací v naší společnosti. Jsem toho názoru, že ani nadmíru usilovná normotvorná činnost našeho zákonodárného sboru, tedy sněmovny, stejnou měrou úsilí doplňována Evropským parlamentem, již nemůže nikterak ospravedlnit a už vůbec ne uspořádat politické či ekonomické poměry, a to nejen v naší malé zemi. My se totiž nejen ocitáme, ale myslím, že jsme se již ocitli v situaci, kdy už je v podstatě právně upraveno skoro vše. V obrovské hromadě zcela nekoncepční a tedy logicky nesmyslné hromadě právní úpravy, tedy zákonů, vyhlášek, nařízení, směrnic, apod., se už nikdo podrobně nevyzná (pokud vám někdo tvrdí opak, tak mu moc nevěřte ) a především regulační funkce práva se již vytratila.

Úkolem advokáta za stávající situace je tedy klienta provést bludištěm (s mnoha propadlišti) právní úpravy, jejíž jediným důsledkem existence je vytvářet překážky veškeré smysluplné lidské činnosti. Vést jej často mnoha oklikami, neboť přímé cesty zde již dávno není, a to tak aby mohl realizovat své oprávněné zájmy, plány, projekty, přání apod., tedy uvést své přirozené potřeby v život, a to navzdory něčemu co již právem nelze označit.